OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nechci křivdit ostatním, ale PRVNÍ HOŘE = Milan Kudyn aka Milan Urza. Během sedmileté pauzy si Urza střihl nějakou tu knihu, nějakou tu folkovou sólodesku, aby zase zahořel pro bigbít. Všichni zase zahořeli tak, že by záviděli i v ostravské Liberty.
Hudební styl kapely je dávno usazen a vyšperkován (viz starší články). Urza je i básník, takže o formální kvalitě veršů se nemá cenu taktéž bavit. Urza fušuje i do architektury. Takže i když se pustí na pole jakéhosi aktivismu ("Velkej developer"), je to naléhavé a uvěřitelné. Vystřihne i dada, aniž by to bylo trapné. Naopak, je to vtipné ("Osolen", "Prase s kamerou"...). A tak bych mohl pokračovat a velebit každičký jednotlivý song. Ať už je rychlý, pomalý, důrazný, zasněný, textové vážnější či úplně odvázaný. Jo Urza jako pevěc už je taktéž naprosto komplexní. Od vláčného ploužáku ("Prastarej Noe" či "Neboj se stínů") až k frenetickému chrlení textu ("Bohnická") či zařvání (opět "Developer"). Všude je silný a pevný jako helvétská víra.
No jo, ale co by si počal bez Bertáma? To je taktéž velký borec. S obřím citem pro skladbu. Někam vrazí midi zvuky, jinam space ozvěny, onde těžké plochy, samply všecho druhu... Minule kongeniálně odcitoval Johna Williamse, teď tam slyším taky cosi známého, listopadového! Slyšíte to též? Kdo to v diskusi odhalí jako první, stane se čtenářem týdne. Taky by mohl někdo vypátrat původ "Yummy Yummy" - coververze OHIO EXPRES to není, Justin Bieber to taky není...
Jestli k celé desce máte nědůvěru, což chápu, zkuste poslední dvouminutovku "Wasabi exkluziv". Rozpustilý úvod a zlom po 40. sekundě skrze úderný těžký riff nadále narušovaný Bertrámovým potměšilým leitmotivem. To jsou PRVNÍ HOŘE.
Samozřejmě musím pochválit i rytmickou sekci - spoutala (pestře!) ty dva tak, že písně drží jak slepené Pattexem a tvoří další dokonalou desku, která si zaslouží vychválit i mimo shoutbox!
Ochechule pitomé to zase rozbalily. Opět radost.
10 / 10
jako minule!
- všichni zůstali
1. Už to slyšim
2. Maškaráda
3. Velkej Developer
4. Hochštapler
5. Osolen,
6. Svatý Salieri
7. Yummy Yummy
8. Prastarej Noe
9. Malovali čerty
10. Neboj se stínů
11. Prase s kamerou
12. Bohnická
13. Wasabi exklusiv
Achtung, Sultan! (2024)
Křehký mechanismus pozemského štěstí (2017)
Imaginarium (2013)
Club Silencio (2011)
Lamento (2008)
Commedia dell´arte (2006)
Na úpatí (2003)
Datum vydání: Pátek, 1. listopadu 2024
Vydavatel: Indies Scope
Stopáž: 42:48
nevím proč váhat …
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.